Podlimitní zakázka

Zákon jakožto obecná norma nemůže precizně stanovit, kde jsou hranice veškerých jednotlivých zakázek – toto rozhodnutí je vždy na plné odpovědnosti zadavatele. Ten přitom musí vycházet především z § 13 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, který stanoví zákaz dělit předmět veřejné zakázky tak, aby se zadavatel vyhnul limitům určujícím přísnější postupy. Dalším důležitým ustanovením je § 13 odst. 8 zákona, který stanoví, že při stanovení předpokládané hodnoty (která se principiálně týká jednotlivé veřejné zakázky) je zadavatel povinen sečíst předpokládané hodnoty obdobných, spolu souvisejících dodávek či služeb, které hodlá pořídit v průběhu účetního období. Pro potřeby zadávání veřejných zakázek tedy musí zadavatel svou činnost rozdělit do jednotlivých logických celků, které jsou s těmito pravidly v souladu.

Při určení, zda jednotlivé programové práce jsou samostatnými veřejnými zakázkami, nebo pouze částmi jedné veřejné zakázky, je tak třeba hledat výše uvedené souvislosti – např. zda takové různé práce jsou potřebné a předvídané z hlediska očekávané funkcionality určitého systému. Samotná skutečnost použití různých programovacích jazyků ještě nemusí znamenat, že taková programovací práce je logicky oddělitelná od jiné práce. Zde je potřeba upozornit na skutečnost, že veřejné zakázky lze zadávat po částech (tj. jako jednu veřejnou zakázku za dodržení zákazu dělení podle § 13 odst. 3 zákona, která je rozdělena na části podle svých logických komponent). Tudíž i v případě, že zadavatel určí předmět jedné veřejné zakázky šířeji, lze zadat plnění jednotlivých částí zvlášť (např. prací v různých programovacích jazycích), dodavatelé tedy mohou být různí, pokud to lépe vyhovuje potřebě zadavatele.